Blázni.cz - dobrý kanál

„To víte, že vim, proč je tady ten divnej kříž na tom kopci. Jó, řeknu vám to, nebojte se. Nemám moc naspěch, teda trochu kalup mám, ale zas, víte jak to myslim, vono mi nic neuteče.

No, to bylo tak, že v Dlouhý Úzký kdysi žil kovář Matěj. Nebo Martin. To je nakonec fuk. Nějak vod M se ten chlap jmenoval. A nebo to bylo v Široký Nízký? No prostě, ta vesnice už tu dávno nestojí, zbyl po ní jen tenhle divnej kříž tady na tom kopci. Ta Široká Úzká ležela vedle támhletoho rybníka, co se leskne jak magický voko na dně sklenice. Nebo támhletoho rybníka. Teď nevim. Rybníky mi připadaj jako vejce vejci, splývaj mi. Prostě jsou všechny stejný. No, tak tam právě u nějakýho toho rybníka bydlel ten kovář Melichar. A nebydlel si zrovna špatně panáček jeden, kovárnu měl sice umouněnou a zaneřáděnou, zastlanou všelijakym haraburdím a uhlím a mourem a co já vim, co tam všechno ten chlap natahal. Ale hned vedle kovárny měl pěknej, malej domek, v něm hodnou ženu, to si nepamatuju, jak se jmenovala, a pár dětí. Asi dvě. Takhle veliký. No, co bych vám tak ještě… Jó – před domkem zahrádku a vedle pak hned ten rybník, nějakej jeden z támhletěch. Psa neměli. Nebo jim utek.

Tak tenhle kovář v tý kovárně koval. Leta. Normálně na kovadlině kladivem. Podkovy koval, mříže koval, všelijaký kování koval. Co já vim, co von tam všechno koval. No všechno. Prostě kovář, abych tak řek. No, tak koval, to dá přece rozum, že nevyšíval, že jo. A koval výborně. O práci neměl nouzi. Pořád bylo co dělat a do čeho praštit, takže musel bejt fakt moc šikovnej. Nebo to taky bylo tim, že byl široko daleko v blízkym okolí jedinej kovář. No, to by taky štymovalo. Počkejte, já si kapku svlažim hrdlo. Z takový histórie jednomu vyschne. ÁÁÁ, ta píše. Úplně cejtim, jak mi to vevnitř dělá dobře.  No. Kde jsem to. Aha. Jo. Koval. Koně koval, kozy koval, prostě vesnickej kovář. Tu a tam i zuby trhal, tenkrát nebejvali takový ortodontisti jak dneska. No a tenhle Michal měl na to právě takový speciální malý klíšťky – ty si taky vychoval. Totiž vykoval. A takhle nějak si ten kovář vydělával na živobytí svý i svojí famílie. Bohatej nebyl. Ale stačilo to. Tak nějak. Žádnou velkou parádu nenadělali, ale to ze sousedů beztak nikdo, tak jakýpak copak. No, jednou takhle večer v neděli, nebo ve středu seděl kovář s tou svojí, jak nevim, jak se jmenovala a s tou drobotinou pod vrbou a hleděli do rybníka. To bylo taky jediný, co se s tim rybníkem dalo dělat. Hledět. Bylo v něm víc bahna jak vody. Ale když na něm pěkně vykvet žabinec, řeknu vám, to bylo pokoukání. No tak tak seděj a koukaj a tu kovářka začne o tom, že prej k moři. Že to je vohromnej rybník, slanej, žádný bahno a žáby, ale pěkně písek a škeble a koupání a vůbec, jestli by si jako nemohli udělat vejlet, když kovář pořád tak pracuje, tak ať taky užijou nějaký tý rekreace, jak se říká. A kovář že teda jó, že to neni špatnej nápad. Vesnice bez něj přece chvilku vydrží. A hned jde do kredence spočítat majetek. Ať počítá, jak počítá, pořád mu to vychází tak maximálně na Mácháč. Ten je sice fajn, ale moře nepřipomíná ani z dálky.

Ale co dělat? Kde sehnat víc peněz? Na to je snadná odpověď. Momentíček, ještě si kapku cvaknu. No, víc dělat. Kovář to úplně vidí. Jestli chce víc peněz, musí prostě víc dělat. A problém ani není úplně kdy. Kdy by kovář měl. Třeba chvíli po práci by moh ještě dělat. Nebo ráno před prací. A přes oběd se dá taky dost stihnout. Jenže co dělat? Práce prostě víc není. Jedno takovýhle okolí uživí jednoho kováře tak akorát, ale víc z toho nevytluče, i kdyby se na hlavu stavěl. A jak tak o tom přemejšlí, tak na rybníku zakváká kachna, nebo co to kachny dělaj, a kovářovi to něco připomene. Něco hluboko zasutýho, o čem snad ani nevěděl, že tam je. A prostě nemůže jinak a upaluje.

 Upaluje přímou cestou do hospody Na Růžku. To dá rozum, v hospodě se člověk vždycky domluví. Tak tam vleze, smekne klobouk, slušně pozdraví a vidí, že u každýho stolu někdo sedí a že žádnej stůl není ani úplně plnej. Ke komu si sednout? To kovář neví a nezná. Je zvyklej na kovárnu a na rybník. Tam má svojí lavičku pod vrbou. A v sednici svojí židli, tam ví, kde sedět, ale v hospodě, to je jiná. Tak kouká, kouká, nikoho vyloženě nezná, až si všimne u jednoho stolku takovejch dvou zvláštních střapatejch, mírně krpatejch chlapíků s umouněnejma obličejema. A to je právě kováři milý, to umounění, tak se slušně zeptá, zda by mohl přisednout. A prej že jó, ať se posadí, že jde zrovna jako na zavolanou, že jim chybí třetí do mariáše a že hrát celou noc lízanej je spíš za trest než pro radost. A to zas kovář na to že jo, bere list, a hned má v červenejch svrška a krále a bere je stosedum sakumprdum. Hrajou o desetníčky, kovář vyhrává ale chlapíci jsou spokojený, že si můžou pořádně zakarbanit a na nějakej ten peníz neberou ohled. A pivo, pijou pivo tak, že se vrchní nestačí otáčet. Kovář je spokojenej, že má to pivo vlastně zadarmo, když tak vyhrává v kartách a tak ho pije jako nezavřenej. Sakra já bych si dal taky jedno, no aspoň, že mám svojí lahvičku. ÁÁCH. A tak hrajou, pijou, hospoda se pomalu vylidňuje, až tam zůstanou jen tři umouněný karbaníci a výčepní, kterej z tý dřiny sotva dechu popadá. A do ticha tý vyprázdněný krčmy jeden ten krpatec promluví docela jinak, než jak mluvil celou dobu. Kovář nedává už moc pozor, tak mu to ani divný nepřišlo a ani si nevšiml, že druhýmu krpatci tak zvláštně blejsklo v oku.

No a ten první povidá, že by měl pro kováře prácičku. A kovář má hned radost, že proto přece do hospody šel a co že by to jako bylo, ta prácička. A krpatec, že by chtěl bouchačku. Ale říká to úplně normálně, jako by si objednával rohlík u pekaře. Nebo třeba řehtačku. To zní dokonce dost podobně, napadne kováře. Řehtačka, bouchačka. A to bouchačka řekne kovář nahlas. Umouněnej se usměje, přesně, bouchačku, krochnu, kvér, flintu, luparu, bambitku, uzi, je mu to jedno. Směje se a oči mu jen hrajou. Ale přeci je to na kováře kapku silnej tabák. Vymlouvá se, že neumí a že tohle a tamto a kroutí se jak proutek v ohni, když tu jeden ten hrbáč položí na stůl na první pohled řácky těžkej měšec a ten druhej vytáhne z kabely nějaký akta, chvilku tim listuje a podává kováři technickej výkres nějaký tý bouchačky, dokonce i s návodem na patrony. Když to kovář vidí, jako zázrakem se přestane kroutit, objedná tři čerty – to je griotka s rumem, s krpatejma si připije, jako že jsou domluvený a plahočí se domu. A já si taky cvaknu, i když s nikym domluvenej nejsem. To nevadí.

Ráno ho bolí hlava a cítí tíhu na prsou. To od toho měšce, se kterym usnul v náručí. Před prací, přes oběd a po práci se trochu pověnuje tomuhle novýmu úkolu a kouká, že bouchačka je celkem jednoduchej mechanismus, že když umí udělat zámek a takový věci, tak tohle by měl zvládnout levou zadní. A taky že jo. V půl desátý už sedí v hospodě a předává dílo zákazníkovi. Krpatec nešetří chválou, všelijak to v pazourách obrací, cvaká tim, očuchává a že bouchačka se nejlíp pozná až podle výstřelu a že se to musí vozkusit. A tak jdou před hospodu a sestřelujou větvičky a šišky ze stromu. A buď je ten umouněnej čarostřelec, nebo ta bouchačka tak dobrá, prostě co střela, to zásah. Ohromnej úspěch. Chasníci z hospody na to koukaj, voči navrch hlavy, tohle ještě neviděli. A krpatec je tak spokojenej, že by jich chtěl víc. No, aspoň, aspoň dva tucty. Kovář už dávno ví, že to nebude problém, objedná zas ty tři čerty, sakra, já bych si taky dal, a maže rovnou do kovárny. Celou noc tluče, větší část dne taky a večer to veze do hospody na trakaři.

Z hospody pak na stejnym trakaři veze pekelně velikej pytel plnej, no čeho, plnej peněz. Je tam peněz, že by si za to koupil u toho moře chaloupku. Ale to už kovář nevidí. Vidí ten pytel. A taky vidí, že stačí ještě trochu pracovat a že ten pytel může bejt ještě větší. Dokonce ani kovářka to nevidí. Ta už totiž nevidí ani svýho kdysi hodnýho, trochu umouněnýho kováře. Z Michala, nebo jak se ten chlap jmenoval, všichni lidi jsou si jako vejce vejci, se stal od samý dřiny úplně umouněnej krpatec nápadně podobnej těm dvěma, co se, zřejmě už natrvalo, usadili v hospodě. Tam s nima taky trávil zbytky svýho času. Teď, když měli bouchačky všichni chlapi ve vesnici, bylo potřeba dělat další na vývoz. Ty dva to uměli zřejmě dobře prodávat. No prostě z kovárny do hospody a naopak. Pivo a bouchačky, neděle i svátky.

Jen o Vánocích kovář svolil, že zůstane s rodinou. Když zastřelil kapra, šel zabalit dárky. Nebylo ale veselo, když si žena a děti rozbalily balíčky, v každym byla, no, co by tam bylo, bouchačka. Pro malý malá, pro mámu větší, taková mateřská. Maminka plakala v koutě a děti si hrály s dárky. Hrály si na policajty a lupiče, na kovboje a indiány a nakonec si moc hezky hrály i na válku. Když ta menší, no asi takhle malá byla, jak už jsem říkal, zrovna čistila hlaveň, vyšla náhodou rána a vyrazila takovou malinkou tabulku skla nahoře ve vratech. Nic horšího se tenkrát nestalo. Proto kováři nešlo na rozum, že žena sebrala děti, nějakej pytlík peněz a zmizela. Kvůli takový maličkosti, kroutil kovář hlavou. Časem mu přišel od ženy pohled z nějakýho ostrova, kde jsou na sebe všichni hodný nejsou tam prej žádný zbraně. Z Haiti nebo z Manhattanu. Nevim sám. Já poslední dobou dojdu nejdál Na Schůdky a někdy si ani to nepamatuju.

Tou prostřelenou dírou se do kovárny nastěhoval ptáček. A to byla asi poslední dobrá věc, co se mu stala. Myslim kovářovi. Ptáčkovi vlastně taky. Nebylo se co divit, venku zima, mráz, kovář teď už úplně sám pracoval na dvě směny, takže výheň nehasla a bylo krásný teploučko. Ptáček si postavil hnízdo u komína a měl se dobře. A kovář měl aspoň nějakou společnost. Pro samou práci na ženu a děti nemyslel, ještě když byly doma, tak co by na ně myslel teď, když jsou kdoví kde. Pak už chodil akorát do hospody pít pivo, hrát karty a domlouvat další kšefty. Když mu krpatci řekli, že na konci tejdne přijede několik náklaďáků, že domluvili ohromnou zakázku, vypadly kovářovi z ruky karty, mimochodem celkem slušný, a že už takhle dál nemůže. Že nedokáže víc a rychlejc a že přece není kouzelník. To ovšem pro ty dva nebyl žádnej problém, když prej kouzelník, tak kouzelník. A aniž by si cokoliv řekli, ve stejnej okamžik chytili kováře za ruce, otočili je dlaněma vzhůru a pak mu každej do tý ruky tak nějak jako divně plivnul. Těžko říct, jestli pusou nebo čim, kovář nikdy nic podobnýho neviděl. Trochu to zasmrdělo, trochu začoudilo a bylo. Pak si dali po kalíšku čerta a šlo se spát. Kdyby kovář trochu koukal kolem sebe, všimnul by si možná, že poslední dobou už v hospodě moc lidí nepotkává. Zkrátka, když je někde hodně zbraní, začnou tam lidi pomalu a někdy i rychlejc ubejvat.

Ptáček se dost divil, když přišel ráno kovář do kovárny a z harampádí vzal největší perlík, kterym mával jako proutkem a všechno kolem sebe, kameny, dřevo, prostě cokoliv překovával na vysoký tavící pece a automatizovaný výrobní linky a vůbec na nějaký průmyslový komplexy. To bylo zrovna jaro. Ptáček seděl na vejcích a všechno to pozoroval. Zkoušel mu to rozmluvit, ale copak kovář rozuměl ptačí řeči? A přes všechno to bouchání ho beztak sotva slyšel.

Jednou mu kumpáni v hospodě oznámili, že je třeba dělat bomby. Tak se dělaly bomby. Velký, malý, všelijaký. Vyžadovalo to hodně ohně a železa a dalších výrobních kapacit, takže kovář takhle zkonurboval v podstatě celou vesnici. Nakonec v ní kromě výčepního, dvou krpatců a kováře nikdo nezbyl. Dokonce i ten bahnitej rybník tenkrát vyschnul. Myslim, že z něj udělali parkoviště. Nebo překladiště. Něco takovýho. No prostě kovář makal jak fretka, všude vedro, smrad, čmoud, hnusný splašky a struska a škvára. Už i slunce nebylo přes to svinstvo moc vidět. Ale hlavně, že byly bomby a peníze. A to horko bylo taky. Takový horko to bylo, že se ty vajíčka v hnízdě upekly, až byly úplně natvrdo. No, kovářovi to bylo egál, ten zrovna dával miny do bedny. Nebo granáty? Možná to byly minigranáty. Ale ptáčka to dost vzalo. Jak byl, tak zamával křídly a tim vystřelenym okýnkem frnknul daleko pryč. Kovář si pak ty vajíčka oloupal na kovadlině a jen tak bez soli je posvačil. Pak podle nich vyrobil pár bomb, že to je takovej šikovnej tvar.

A tak šel čas. Kovář vyráběl a automatizoval, ty dva to rozváželi do světa a čím víc toho bylo, tím víc to lidi kupovali, ačkoliv jich bylo pořád tak nějak míň. Tohle zkrátka nepochopim, ale je to na lidech zajímavý, tyhlencty paradoxy. Z toho vedra se mi dělá tak ukrutná žízeň… ÁÁCH, hned je to lepší. Jednou takhle v hospodě povidá výčepní, že už ho to tam netěší, že by šel někam jinam, že to stejně zvládnou bez něj. Ty tři umouněnci se mu už zajídali. A prej ať jde, že je to v pořádku. Kovář pak skočil pro kladivo a výčep překopal na takovej samočinnej, točil jim pěkný hladinky a to stačilo. A tak zbyli tři. Čerty si nalejvali sami.

Bylo to tenkrát zase na jaře někdy nevim přesně kdy, když se kovář vydal protáhnout prací ztuhlý tělo do přírody. Ale ejhle. Příroda nebyla nikde vidět. Že zmizeli lidi, to si tak nějak uvědomoval, ale ta příroda? Tak šel na východ, nebo na jih, prostě jednim směrem, až došel tady na ten kopec, co teď jsme. Neskočil by mi někdo do džbánku pro pár kousků? Ne? Nevadí. Beztak už musim pomalu končit. Jsem se nějak rozpovídal. No už na mě určitě čekaj. No, takže došel sem, a tady rostlo takový roští. No, přímo tady. Nebo tady někde. Prostě na kopci, no. A v tom křoví měl hnízdo ten ptáček, co mu tenkrát tak hanebně sežral ty vajíčka. A zase měl vajíčka, protože zase bylo jaro. Nebo nebylo jaro? Co já vim, kdy maj ptáci vajíčka. Ale to roští kvetlo. Tak asi to bylo to jaro. No, co vám budu, kovář měl radost, že vidí starýho ptáčka, kamaráda, skoro i dojatej z toho byl. Ne tak ptáček. Pořádně od plic kovářovi vynadal a bylo to i poznat z toho vzteklýho pípání, dokonce i kovář to pochopil. A to je co říct. No, a jak to tak ten ptáček na něj všechno vycvrlikal, trochu zatřepal hlavičkou, zatáhla se mu mžurka a padnul k zemi. V posledním výdechu z něj ještě vyšla trocha čmoudu, kterym kovář zasmradil svět a bylo vymalováno. Kaput.

No ale co teď? Kovář tam stál jako oukropeček, smeknul bekovku podíval se na vajíčka, co tam zbyly a v tom v něm něco prasklo. Opatrně je nasbíral do tý bekovky a rovnou do kovárny, do tepla. Poslední kšeft, co měl rozdělanej, perlíkem roztřískal na cimpr campr a překoval do speciální líhně pro ty vajíčka. Ze zbytku pak udělal takový odsmraďovací zařízení, vypadalo jako tuba. Ale ne, jako mačkací tuba. Jako foukací tuba. Takovej bombardón spojenej s bojlerem. No asi tak. To zapnul a začal pro začátek čistit vzduch, dál, že pak vymyslí ještě nějaký odzbrojovací zařízení.  Ale to už nestihl. Přišli za nim totiž ty dva krpatci, kde že jako jsou ty věci, co měli objednaný. Že už to dávno mělo někde bouchat. A co má znamenat to krásný počasí? A proč nic, ale vůbec nic užitečnýho nedělá? Jak si to jako představuje? A tu dostal kovář po dlouhý době pořádnej vztek a oběma jim to pěkně vytmavil a že končí, že teď naopak dá svět zase do pořádku. Krpatci se smáli, až se za pupky popadali a že se nic zachraňovat nebude, to ať zapomene. Že si původně mysleli, že ho nechaj bejt, když jim tak pěkně pomoh, ale jestli on takhle, tak se nedá nic dělat a musej ho vzít, chtě nechtě, do pekla. Kovář se bránil, že se na ničem takovym nedohodli, což byla pravda, jenže umouněnci zas, že každý pivo, co spolu vypili a každá odlivka kořalky, že to byla taková malá smlouva mezi nima, a to byla taky pravda, to kovář hned pochopil. A taky pochopil, že je ztracenej. Pokud ovšem, pokud ovšem se z toho nějak nevykroutí a nevyková. Jenže ty dva, jako by mu četli myšlenky. A na ně, že si nepřijde, že znaj všechny fígle, a co nezažili sami, tak si nechali vyprávět a že i ta Božena Němcová o tom tak pěkně psala, že jsou prostě sečtělý a že má tudíž smůlu. Ale že spolu toho tolik vypili a tolik udělali, že si pro něj přijdou až zejtra.

Kovář celou noc přemejšlel, jak z toho ven a pak ho napadlo tohle, co tady vidíte. Vzal do síťovky kovadlinu, do ruky nejlepší perlík a vyrazil sem na tenhle kopec. Nevim přesně, jak to udělal, ale já bych asi začal nohama a končil hlavou. To dá rozum. Takže si prostě asi sednul na tu kovadlinu, což se běžně nedělá, a zkul si nohy dohromady a dole je ještě udělal do špičky. Pak se rukama takhle zapřel o tu kovadlinu a vší silou se zarazil do země. Řekněme tak po kolena. Pak na tu kovadlinu nalehnul a koval se dál, až už měl tělo i ruce placatý, nakonec si prodloužil a rozplacatil hlavu a takhle tady v podobě tohohle kříže zatuhnul. Když pak ty dva umouněný pro něj přišli, řekli si, že tohle fakt nečekali a že s křížem se do pekla nepotáhnou, že by se to vedení asi nelíbilo. A tak šli. A kovář už tu takhle věky stojí. A když se dobře podíváte, tak tamhle je hnízdo tam žijou potomci těch ptáčků, co je v líhni zachránil.

No, a to je tak všechno. Teď to víte. A já půjdu, kamarádi mě čekaj v hospodě, chudáci, museji hrát lízanej. A tohle si vezmu s sebou. Kšá, potvory, zmizte ptáci, tfuj. Snad to pude vytáhnout, uf. Jo Už to je. Víte, von když se ten kříž otočí hlavou dolu, tak se může vzít i do pekla. Tak pojď, kováříčku. To budou kluci koukat, že na to tenkrát nepřišli. Tak se mějte moc pěkně a brzo na shledanou, určitě se ještě uvidíme!“

„Jak je to možné, že zmizel?“ řval předseda na zdrceného velitele. „Máte svůj osud ve vlastních rukou. Když pominu fiasko při zásahu v bytě, nedokážu pochopit, jak se vám a celému týmu mohl ztratit obyčejný nýmand. Od teď považujte dopadení Fizzyho Effervescenta za osobní záležitost. Ne, nepřerušujte mě, ještě jsem s váma neskončil. Toho chlapa mi přivedete i s tou mačetou. A pokud, nedej bože, někde vyroste hnízdo, tak vás prostě a jednoduše nechám zkrmit.“

„To nemůžete!“

„O tom, co můžu, vy nerozhodujete. Jak jsem řekl, je to na vás. Můžete počítat s veškerou materiální podporou, zásahová jednotka je vám pochopitelně k dispozici. Hlášení budete podávat přímo mně. A především mějte na paměti, že neúspěch nepřichází v úvahu,“ uzavřel předseda.

Velitel Golpear neprodleně svolal poradu zásahového týmu do taktické místnosti vybavené interaktivní nástěnnou mapou, kulatým stolem s velikým popelníkem uprostřed a automatem na horké i studené nápoje. Mapa právě zobrazovala město a přilehlé okolí, žluté linky znázorňovaly pravděpodobné trasy, kudy mohl Effervescent dojít z bytu na autobus, zelená linka kopírovala trasu onoho autobusu, kde byly nalezeny jeho doklady a konečně síť červených čar sledovala pátrání zásahové jednotky. Na první pohled bylo všem patrné, že v daném okamžiku udělali maximum pro dopadení uprchlíka, avšak i v nejlepší síti se evidentně dala najít trhlina. Teď všechny čekala důkladná analýza zásahu, procházení záznamů z bezpečnostních kamer a sestavení pravděpodobných únikových tras. Poměrnou časovou úsporu znamenalo přímé napojení na kamerový systém, Golpear sice netušil, jak je to možné, ale byl za toto usnadnění rád. Přesto se popelník pozvolna plnil a výsledek byl stále v nedohlednu. Ten chlap prostě zmizel. Ale jak. Jak může nikdo utéct zásahovce z bytu a pak se ztratit tak, že ho ani na kameře nenajdete?

„Jediná chyba byl ten autobus. Tam ho to jasně napíplo. Ale to je trochu málo. Víme kdy vystoupil? Nevíme. Nastoupil tam vůbec? Nehodil tam jenom peněženku? Pomáhal mu někdo? Nevíme nic,“ zhodnotil celkem přesně velitel.

Porada pokračovala do pozdních nočních hodin. K nalezení uprchlíka se nijak nepřiblížili, až si vzal slovo Sutil, nováček, který se nešťastného zásahu ani neúčastnil a na poradu přišel pozdě, jako náhradník za zesnulého Hewa. „Veliteli, přemýšlel jsem nad tim a něco mě asi napadlo. Nemusíte bejt profík, aby vám došlo, že nechat se naskenovat v autobusu je průser. Ten chlap neví, jak to všechno funguje, ne? Mně se tohle stát na útěku, tak z toho autobusu okamžitě vypadnu. Jen by to píplo, věděl bych, že jsem v hajzlu. A to podle mě přesně udělal on – okamžitě vypad – nebo spíš na další zastávce.“

„Děkuji za skvělou dedukci,“ přerušil ho velitel, „ale touhle teorií jsme se už zabejvali. To znamená, že by buď vystoupil tady a nebo tady, nejdál tady,“ ukazoval na mapě. „Máme k tomu poměrně konkrétní časový údaje, ale ty kamery nám prostě nic neukazujou. Musel jet dál. A ten blbej autobus objíždí celý město. Prostě neztratil hlavu a zůstal sedět. Vystoupil někde, kde se mu to hodilo.“

„Ale veliteli,“ nedal se Sutil, „tohle všechno jsme řikali, jenže já tam kdysi bydlel,“ ukázal na mapu, „a víte tam jezdí vlak, dlouhej náklaďák, a zrovna tady musí vždycky zpomalit, je tam taková zatáčka a tam ten vlak, no, prostě tam vždycky supěl jakou dobu, to byste si taky pamatoval, bydlet tam. No a jak vidíte na tý mapě, tak ke kolejím se dá dojít tudy, mezi barákama a tam žádný kamery nejsou. Leda soukromý. Já si prostě myslim, že odjel vlakem.“

„To dává smysl,“ připustil velitel. „Okamžitě zjistit ten vlak! V kolik byl v zatáčce, kam jede, co veze, kdo ho řídí, prostě všechno. Sutile, jestli je to pravda, máte před sebou pěknou kariéru!“ A jestli ne, tak jsem v hajzlu.

Sneez se pečlivě vysmrkal. Nejdříve vyprázdnil levou a vzápětí pravou nosní dírku. Dal si opravdu záležet. Jakoby ani nevnímal společnost rozesazenou kolem velkého stolu v kanceláři. Když si důkladně otřel nos, upřel svůj pohled na sputum lapené v kapesníku. Hodnou chvíli zkoumal své dílo s nepředstíraným zájmem. Poté kapesník složil, ještě jednou jej přejel pohledem, a uložil do kapsy. Schůzka mohla začít.

"Jak se zdá," začal Sneez bez úvodu i pozdravu, "konečně došlo k dlouho očekávanému úniku. Není s podivem, že na této akci neměl podíl žádný z našich agentů. K úniku došlo samovolně, náhodou, shodou různých okolností. Přesně tak, jak jsem očekával. Z neúspěchu vašich mužů nebudu tedy vyvozovat žádné důsledky. V tuto chvíli," hlasitě popotáhl nosem, "je nutné celou jednotku ze společnosti stáhnout a plně se věnovat nalezení Fizzyho Effervescenta. Ano, to je muž kterému se povedl tento husarský kousek. Bezvýznamný krmič."

Nenechal prostor pro otázky a pokračoval dál: "Zásahová jednotka společnosti pročesává město - jsou si úniku vědomi. Effervescentův byt lehl popelem. Bylo v něm nalezené zuhelnatělé tělo. My ovšem víme, že je Effervescent na útěku. Nemusím zdůrazňovat, že jej musíme získat dřív než společnost. Najděte ho. Chyby se neodpouští."

Znovu se dlouze vysmrkal. S pohledem upřeným do kapesníku ještě řekl: "Nemá moc na výběr kam jít. Možná by k nám časem dospěl sám. Ovšem nesmíme znouvu spoléhat na náhodu. Najdětě ho dřív, než zásahová jednotka a hlavně dřív, než někde venku vyroste hnízdo. To by nám opravdu nebylo ku prospěchu. Veškeré informace máte ve svých komunikátorech."

Opět pečlivě složil kapesník a opustil kancelář. Schůzka skončila.

Každý šíp letí k cíli

Ten Boží vždy k srdci míří

Někdy nedoletí

Někdy mu cestu změní

suky na jeho těle

pokřivenost

nebo příliš mnoho oleje

Když šíp mine srdce

nerozechvěje jej pravda

Když šíp vnoří se v játra

zůstane bolest marná

Vzali jsme sekyry, pár metrů provazu, pilu a vyrazili do lesa na soušky. Na první jsme ani nepotřebovali sekyrku. Stačilo se jen mírně opřít a strom už ležel na zemi. Stejně tak druhá i třetí. Se čtvrtou jsme se už trochu zapotili, ale nakonec podlehla taky. Stačilo pořádné zatáhnout za provaz a kácela se jako každá druhá. Postupovali jsme dál do lesa a tu a tam ještě nejakou soušku povalili, ale pořád to nebyla ta pořádná práce se sekyrou a dvoumužnou pilou.

Soušky už nás prostě omrzely. Svázali jsme tedy vytěžené kmeny a odtáhli je k chalupě na kraji lesa. A teď je čas na pořádnou chlapáckou práci! První smrk měl asi dvacetpět centimetrů v průměru. To už bylo něco. Zběžnou kontrolou jsme se ujistili, že ten jeden smrk v záplavě stromů vlastně ani tak moc nechybí. Pařez jsme zahrnuli hrabankou a pro všechny případy jsme odřízli špičku poraženého stromu a naranžovali ji jako semenáček. Iluze byla zkrátka dokonalá. Podobným způsobem jsme složili ješťe tři kusy - o poznání větší. Jeden po drůhém jsme je dotahali k chalupě. Připadali jsme si jako skuteční pionýři, zálesáci, kanadští dřevorubci. To je to slovo: DŘEVORUBCI. V chalupě jsme si dali horkou bramboračku s pořádným dřevorubeckým krajícem chleba a užívali si příjemnou bolest v unavených pažích. Z rozjímání nás vyrušil až Vojtův táta. Chvíli strašně řval, že jsme idioti a že je to průser, pak zapnul cirkulárku a začal řezat kmeny na špalky, které kvapně nosil do kůlny. 

"Tyvole, tak takhle rychle jsem ještě fotra makat neviděl," pronesl Vojta a šli jsme se raději věnovat jinému dobroružství.

1.

Právě začíná měsíc

kdy hračky tonou v řece

pomyslelo si děvčátko

Smuteční vrby hladily hladinu

srpen čechral jejich vlasy

a vodou se nesly hlasy

hravé a veselé

dětské i dospělé

a jeden hrdelní

„HOLČIČKO“

ozval se vedle ní

a stromy trnuly

když děvčátku

vodou ztěžkla sukýnka

„HOLČIČKO!“

řval

až vrbám brvy rval

jak se jich držel

medvídek z plyše

s dírou na břiše

Neutonul

1. plaváček jinýma očima

Kusy vnitřností

vířily po hladině

v pravidelných spirálkách

vytvářely prazvláštní

trojúhelník

snad z rozmaru větru

snad aby lépe odolaly

němým hubám ryb

Zející ránu

opouštely další části

hrudník se zvolna hroutil

v mrtvolně temných očích

jako (o) život běžely břehy

mokro, smrad, rybina

a v tlamě místo mince

od štiky šupina

vstupenka do hádu

bez dětí, bez něhy

2.

Právě mi začal rok

kdy hračky trčí mezi světy

pomyslel jsem si kráčeje nábřežím

Bylo z Tebe vidět

jen omrzlé

medově zlaté bříško

a nos černý

jako uhlík sněhulákův

Propadl jsi se nadosah

od programu kina

ne však nadosah od břehu

Co že to tenkrát hráli?

Ale co, vzala to voda

A Tebe taky

led byl tenký

nikdo nevolal

já tě tam nechal

a v teple domova přemýšlel

aha

Občan Havel

Nastoupil jsem do přeplněného vlaku a vyrazil do Prahy. Jako skoro každý den... Všechna místa byla plně obsazena s výjimkou jedné "čtyřky". Měl jsem radost, že si mám kam sednout a zamířil tam. První pohled mi prozradil, proč na tomto místě nikdo neseděl. Dvě sedačky byly kompletně poházené smrdutými vajgly. Druhé dvě se však zdály netknuté. Usedl jsem tedy a užíval si přepychu soukromí. Přidanou hodnotou byl zábavný magazín, který se válel poblíž. S chutí jsem se začetl a častým smíchem vzbuzoval pozornost spolucestujících. Cestovalo se mi báječně. Vajgly sice smrděly, ale co... Je jaro.

V Radotíně se začal vlak částečně vyprazdňovat. Mnoho cestujících vystupovalo. Ve chvíli, kdy mě míjel postarší pár, jsem zvedl zrak od čtení. Zachytil jsem znecucený pohled muže, který skrz zuby cedil ke své družce: "Podívej, jak to tady ten dobytek zasvinil."

Jak říkají propagační letáky ve vlacích: Železnice je svého druhu poezie.

http://www.cd.cz/old/TCD2005/5_18rail.htm

(pozn. redakce na okraj: Mlyje má delší vlasy, plnovous a nesmyslnou zálibu v ošoupaných džínách.)

Od samotného rána jsem vyráběl model města z krabic, papírů a různých ruliček a nádob, které mi přišly pod ruku. K poledni již město pokrývalo značnou část obýváku a mírně zasahovalo i do ložnice. K večeru bylo město hotové. Začal jsem jej pomalu osidlovat všemožným hmyzem, který jsem nasbíral za nábytkem. Mohutné stonožky sloužily jako vlaky, mouchy jako vrtulníky a zlatohlávci představovali buginy... Pozoroval jsem ten mumraj se zalíbením.

Asi v půl desáté večer jsem vzal tenisovou raketu a několik míčků a celé město rozmrdal na sračky. Raketovej útok holt neni žádná prdel.

Už o tom slyšel od přátel, ale tak nějak se zdráhal tomu uvěřit. Postupem času o tom slýchal stále častěji. Jednalo se o útržky náhodných rozhovorů - třeba v tramvaji nebo v čekárně u lékaře. Pomalu se smiřoval s faktem, že se to asi skutečně děje. Nakonec... proč ne? Svět se mění, přizpůsobuje se potřebám společnosti. Tak to vždycky bylo a bude.

Tyto změny se dějí pomalu. Jde o takový plíživý proces, který není na první pohled znát."Třeba jako když rostou vlasy," řekl si. "No jo, ale když mi přerostou vlasy... tak. Tak jdu k holiči a je to! Jenže svět k holiči jít nemůže," zakroutil hlavou. Zaplatil za oběd a vyrazil domů. Šel víceméně po paměti a přemýšlel o novém stavu věcí.

Zastavil se až u vstupu do starého parku v centru města. Vzpomněl si na maminku. Chodívali tam spolu celé jeho dětství, schovával se v dutinách stromů a tu a tam vybafl na páva, který se majestátně poflakoval kolem. "Tenkrát byl svět ještě v pořádku," pomyslel si a z nostalgie vstoupil do parku svého dětství. Jenže: Svět se změnil.

Pávy dávno odvál čas, Maminku vlastně taky. To ovšem neplatilo o skupině asi třiceti matek, které okupovaly park. "Takže je to pravda," uvědomil si. Tyto matky si byly podobné jako vejce vejci. Všechny byly oděny do elastických souprav, na hlavách měly čelenky, na nohou sportovní boty.

Přejel mu mráz po zádech.

Všechny ženy měly povislá ňadra a neforemná břicha. Přiléhavý oděv to jen umocňoval.

Podlamovala se mu kolena.

Vžechny ženy byly rudé v obličeji.

Ztrácel pevnou půdu pod nohama.

Všechny ženy s sebou měly děti. Žádné nebylo starší dvou měsíců.

Rozbolela ho hlava a vyschlo mu v ústech.

Všechny ženy používaly svá robátka jako sportovní náčiní. Jedna jako činku, druhá jako závaží na záda při dělání kliků, dvě si dokonce dětmi i házely.

"Takže je to pravda," řekl si ještě jednou. Rychle opustil místo, kde organizované skupiny žen používaly děti k tomu, aby vypadaly jako ve dvaceti. Ještě velmi daleko bylo slyšet zvuk, který mohl připomínat veselý zpěv pávů. Jenže pávy odvál čas. To jen děti plakaly nad počínáním vlastních matek.

Svět se mění.