něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 15. 4. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

Matky (příběh z 21. století) (próza, Mlyje) • O potůčku a prasatech (próza, Mlyje) • Město (poezie, Mlyje) • 40 krtků (poezie, Mlyje) • Ladička (fotografie, Mlyje) • Únik, část 1. (próza, Mlyje) • Dobytek (próza, Mlyje) • Praktické řešení obtížné situace (próza, Mlyje) • 2 plaváčci (poezie, Mlyje) • Únik, část 2. (próza, Mlyje) • Dřevorubci (próza, Mlyje) • Únik, část 3. (próza, Mlyje) • Šíp a cíl (poezie, Mlyje) • Z historie československého bigbeatu. vol. 1 (próza, Mlyje) • Únik, část 4. (próza, Mlyje) • Únik, část 5. (próza, Mlyje) • Únik, část 6. (próza, Mlyje) • Tři králové (próza, Mlyje) • Know-how (komiks, Mlyje) • Únik, část 7. (próza, Mlyje)

18.8.2020
Únik, část 7.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Zvláštní řev zvěře přerušilo táhlé troubení lokomotivy. Koruny stromů se rozdrolily na zelenožluté krystaly a náhlý poryv větru rozehnal celý obraz, asi jako když zatřepete kapesníkem. Fizzy se probudil uprostřed džungle. Vlak stál. Do kolene se vracela povědomá bolest a tak se rozhodl vystoupit z auta, trochu se protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. Venku bylo snad ještě větší dusno než ve vydýchaném voze. Přecházel po okraji vagonu, třel si bolavou nohu, hleděl do zelené masy kolem sebe a v hlavě si přehrával události, které ho dovedly právě sem. Mačetu, kdo ví proč, držel v ruce, snad aby se v džungli nebál. Když s sebou vlak z nenadání trhnul a dal se do pohybu, nestačil Fizzy včas zareagovat, zavrávoral, jako pták zamával pažemi a v nepříliš ladném oblouku opustil bezpečný prostor vagonu. Série kotrmelců z železničního náspu trvala sice jen okamžik, to však stačilo, aby vlak získal rozhodující náskok a nadobro zmizel v hloubi pralesa. Teď už Fizzyho nebolelo jen koleno, ale také spousta šrámů způsobených pádem, hlava a žaludek následkem dehydratace a přidávala se bolest jiná, tíživá. Bolest nad ztrátou všech jistot – práce, domova a nakonec i toho posledního pochybného zázemí – automobilu na vagónu vlaku, který jede kamsi do neznáma.

Zůstala mi akorát ta zatracená mačeta,“ říkal si, když seděl opřený o strom a pozoroval koleje vedoucí odnikud nikam. „Ale mačeta se může v džungli hodit. Zvlášť, když potřebuju najít nějakou vodu. Na koleje se můžu vrátit potom,“ pomyslel si Fizzy a začal se pomalu prosekávat směrem dolů, kde, jak se domníval, by voda mohla téct.

 

„Je v džungli,“ pronesl nosově Sneez a vytřepal z kapesníku něco zaschlých žmolků. Nějakou chvíli se těšil z jejich přítomnosti na desce stolu, aby je v následujícím okamžiku ledabyle odfoukl na šedý zátěžový koberec pokrývající celou plochu kanceláře.

Hluboko v džungli,“ dodal ještě a pak začal udílet rozkazy: „Zjistěte, jak se mohl do té džungle dostat. Jaké prostředky použil. Podle toho určete, kde by se mohl zhruba nacházet. Chci seznam všech našich lidí, kteří se teď pohybují po džungli, včetně určení jejich polohy. Nemáme času nazbyt. Lidi od společnosti jsou mu na stopě. Všechno okamžitě hlaste mně. Teď můžete jít.“

Když v kanceláři osaměl, upřel své oči, podlité krví od chronické rýmy, na stěnu, vytáhl opět kapesník a systematicky si začal čistit nosní dírky od věčných pozůstatků své choroby. Přemýšlel. Náhle se jeho krvavé oči zalily slzami. To když si nechtěně vytrhl z nosu chlup.

 

Fizzyho instinkt nezklamal. Vodu našel poměrně záhy. Jen o něco víc, než si přál. Koleno opět vypovědělo službu. Po kolikáté už? Tentokrát ho shoda nešťastných náhod, a další nedobrovolné kotrmelce, vrhli přímo do koryta dravé řeky, která v mnohých kaskádách mizela hloub a hloub v pralese. Proud zrychloval a Fizzyho tělo naráželo do balvanů. Lapal po dechu, často se ocital pod hladinou, nádech střídal náraz a znovu pod vodu. V jednu chvíli si stačil pomyslet, že tohle nedopadne dobře, pak další balvan a vzápětí tma.

 

"Máte veliké štěstí, že jsem vás tu našel, pane Effervescent." Tmu narušily plamínky ohně.

"Cože?"

"Zároveň by se dalo říct, že i já mám veliké štěstí, že jsem vás našel." Ostrá vůně nějakého nápoje, snad alkoholu.

"Kde to jsem? Kdo jste?"

"Prozatím jste v bezpečí, poslali mě pro vás. A taky pro to, co nesete. Je to vlastně zázrak, že vám neuplavala." V tu chvíli si Fizzy uvědomil, že je úplně mokrý, o pozornost se přihlásily tisíce různých oděrek, podlitin a pohmožděnin. Tma získávala opět navrch.

"Napijte se, udělá vám dobře."

"Co je to? Kde jsem?"

"Maté a rum, vypijte to. Nemáme moc času." Fizzy si okamžitě opařil jazyk, horký nápoj ovšem fungoval. Konečně se rozhlédl kolem sebe. Ve světle malého ohníčku viděl snědého muže, konvičku s nápojem, svou mačetu a pušku.

"Máte zbraň," zmínil Fizzy.

"Mám," odpověděl snědý, "ale buďte v klidu, v džungli se zbraň hodí, to mi věřte. Sázíte loterii?"

"Promiňte?"

"Ptám se, jestli sázíte loterii," prohodil snědý konverzačním tónem, "protože s takovou dávkou štěstí by to jistě stálo za pokus."

"Ne. Nesázím," odpověděl zmateně Fizzy a napil se.

"Opravdu by mě zajímalo, jak jste se dokázal dostat až sem," pokračoval snědý v rozhovoru.

"Kam sem? Nemám nejmenší ponětí, kde jsem, natož jak jsem se sem dostal. A kdo jste vůbec vy?"

"Promiňte, vlastně mi nepřísluší se vás na cokoliv vyptávat. Stejně tak ani nejsem zmocněn odpovídat na některé vaše dotazy. Stačí, když budete vědět, že muž, který mě sem poslal, vaši zvědavost dokonale ukojí. Dopijte to, tady máte něco suchého na sebe, za chvíli vyrážíme," ukončil snědý diskusi.

1.2.2020
Know-how

19.4.2018
Tři králové

Beranek.JPG

My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám, štěstí zdraví vinšujem vám.

Mrzlo, až praštilo a my tři kamarádi vyrazili na koledu. Ostatně jako každý rok. Křídou jsme psali na zárubně K+M+B a do ranečků sbírali různé dobroty a tretky, které nám dobří lidé ochotně dávali. Tu a tam jsme si přišli i na pár drobných mincí a hned se nám koledovalo veseleji. Této požehnané noci  ani psi neštěkali. Vším prostupovala láska, klid a mír.

Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka, my jsme k vám přišli z daleka.

Na konci malé dědiny stálo krásné stavení, už jsme byli řádně promrzlí a tak jsme požádali o střechu nad hlavou. Panímáma nám dala každému po krajíci chleba s husím sádlem a uvedla nás do skromné stáje. Pro nás to však byla pravá královská komnata. Bylo tu příjemně teplo, a aby ne, když našimi společníky byli oslík, beránek a pár tažných koní. Připadali jsme si docela jako Ježíšek v jesličkách. Zvířátka nás zahřívala svým dechem a Kašpar se dokonce přitulil k beránkovi, který jej přijal jako zbloudilou ovečku. Zabořil hlavu do jeho teplé vlny, rukama jej objal kolem krku a v tu ránu usnul, jako když ho do vody hodí. Baltazar zatím po očku pozoroval oslíka. Mně už pomalu přepadala únava a tak jsem také odešel do říše snů. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale ze snu mě náhle vytrhlo zděšené hýkání oslíkovo. Oslík ale klidně spal v rohu stáje. Ono hýkání patřilo totiž mému druhu. Kašpar zběsile rajtoval na vyděšeném beránkovi a dychtivě hýkal jako osel. „Ten člověk je skutečné hovado, kolikrát už jsme museli prchat před rozzuřeným hospodářem a on si ani v tento posvátný den nedá pokoj!“, pomyslel jsem si a raději si přes hlavu přehodil otep slámy. Spánek však nepřicházel. Neustále jsem musel pozorovat svého přítele, kterak obcuje s nebohým beránkem. Kašpar se pomalu dostával do ráže. Řičel už doslova jako tur, beránkovi se podlamovala kolínka a tím pomalu měnil úhel jejich spojení, což Kašpara uvádělo na samotné hranice rozkoše. Nakonec s mohutným zavytím vyvrcholil, padl na znak a hluboce oddechoval. Stejně tak i chudák beránek. Po nějaké chvíli si otřel o bělostnou vlnu své vadnoucí přirození a usnul vyčerpáním.

Selka.JPG

Nám třem se hvězda zjevila, která jak živa nebyla, která jak živa nebyla.

Vyšel jsem se raději nadýchat chladného nočního vzduchu. Byla krásná, jasná noc. Dokonce bylo vidět padat hvězdy za obzor. Vybavoval jsem si jiné zážitky z jiných stájí a žasl, že nás za to ještě nikdo neupálil. Vždy jsme se štěstím unikli. Do jiné dědiny, dál za žebrotou. Snad jen shodou náhod se nám dařilo předbíhat svou pověst. Nikdy jsme se ze strachu nevrátili na stejné místo a putovali dál tím širým krajem. Zde se nám dosud dařilo budit dojem poctivých koledníků. Snad bychom mohli pár dnů zůstat. Nakonec, panímáma se k nám chovala hezky a zřejmě by jí nevadilo, nechat nás ve stáji na nějaký čas nocovat. Nakonec… panímáma taky není úplně k zahození.

Skutečně se nám podařilo panímámu přesvědčit, aby nás ve stáji ještě nechala. Slíbili jsme, že vypomůžeme s hospodářstvím a tak slovo dalo slovo a nám se začalo náramně dařit. Dokonce jsme i nějaký ten šesták dostali. Zvířátka ve stáji si pomalu zvykla na naší přítomnost. Zejména oslík velmi přilnul k Baltazarovi. Trávili spolu každou noc ve sladkém opojení tohoto zakázaného ovoce. Jen já jsem zabíjel stále víc času v osamění před stájí a přemítal jsem o kypré panímámě a o tom, co za poklady asi skrývá pod spodničkou. Jenže s ní bylo těžké pořízení. Jak se říká – cudnost sama. Nadevše milovala hospodáře a věřím, že by ji ani ve snu nic nemravného nenapadlo. Mé šance byly minimální.

Z daleka je cesta naše, do Betléma mysl naše, do Betléma mysl naše.

Jednoho dne nám hospodář přikázal zapřahnout koně do vozu a vůz naložit různým zbožím, které pojede prodat na trh do města. My jsme dostali za úkol vykydat stáje, opravit střechu na seníku a spoustu jiných drobností, které bylo třeba udělat. Při štípání šindelů mi nešikovně sjela sekyrka, načež mi zajela hluboko do lýtka. Dopajdal jsem se tedy do světnice, kde mě milá panímáma začala ihned ošetřovat. Vymyla mi ránu pálenkou a pak mi ji pevně zavázala obvazem. Musela použít značnou sílu, ale byla při tom tak jemná! Jak sílil tlak na mém lýtku, pociťoval jsem i silný tlak v kalhotách. Hlava se mi točila a zatmívalo se mi před očima. Chudák panímáma si myslela, že je mi zle ze ztráty krve. Můj útok vůbec nečekala. Vrhl jsem se na ni a začal z ní rvát šaty. Zděšeně vykřikla a snažila se se mnou bojovat. To už ale přispěchali moji druzi přivolaní jejím výkřikem. Ihned pochopili, která bije. Kašpar ji chytil za ruce, Baltazar za nohy a hodili s ní na stůl. Já mezitím připravil roubík ze zbytku obvazu a tím ji vzápětí umlčel.

A ty černej tam vzadu, nevystrkuj na nás bradu, nevystrkuj na nás bradu.

Než odbilo poledne, byli jsme na cestě k lesu. Zase na útěku. Už ani sem se nesmíme nikdy vrátit. Když budeme mít štěstí, k večeru budeme už hluboko v lesích a možná, že k ránu i překročíme hranici.

My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám, štěstí zdraví vinšujem vám.

Tri kralove.JPG

 

4.3.2018
Únik, část 6.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

„Jak je to možné, že zmizel?“ řval předseda na zdrceného velitele. „Máte svůj osud ve vlastních rukou. Když pominu fiasko při zásahu v bytě, nedokážu pochopit, jak se vám a celému týmu mohl ztratit obyčejný nýmand. Od teď považujte dopadení Fizzyho Effervescenta za osobní záležitost. Ne, nepřerušujte mě, ještě jsem s váma neskončil. Toho chlapa mi přivedete i s tou mačetou. A pokud, nedej bože, někde vyroste hnízdo, tak vás prostě a jednoduše nechám zkrmit.“

„To nemůžete!“

„O tom, co můžu, vy nerozhodujete. Jak jsem řekl, je to na vás. Můžete počítat s veškerou materiální podporou, zásahová jednotka je vám pochopitelně k dispozici. Hlášení budete podávat přímo mně. A především mějte na paměti, že neúspěch nepřichází v úvahu,“ uzavřel předseda.

Velitel Golpear neprodleně svolal poradu zásahového týmu do taktické místnosti vybavené interaktivní nástěnnou mapou, kulatým stolem s velikým popelníkem uprostřed a automatem na horké i studené nápoje. Mapa právě zobrazovala město a přilehlé okolí, žluté linky znázorňovaly pravděpodobné trasy, kudy mohl Effervescent dojít z bytu na autobus, zelená linka kopírovala trasu onoho autobusu, kde byly nalezeny jeho doklady a konečně síť červených čar sledovala pátrání zásahové jednotky. Na první pohled bylo všem patrné, že v daném okamžiku udělali maximum pro dopadení uprchlíka, avšak i v nejlepší síti se evidentně dala najít trhlina. Teď všechny čekala důkladná analýza zásahu, procházení záznamů z bezpečnostních kamer a sestavení pravděpodobných únikových tras. Poměrnou časovou úsporu znamenalo přímé napojení na kamerový systém, Golpear sice netušil, jak je to možné, ale byl za toto usnadnění rád. Přesto se popelník pozvolna plnil a výsledek byl stále v nedohlednu. Ten chlap prostě zmizel. Ale jak. Jak může nikdo utéct zásahovce z bytu a pak se ztratit tak, že ho ani na kameře nenajdete?

„Jediná chyba byl ten autobus. Tam ho to jasně napíplo. Ale to je trochu málo. Víme kdy vystoupil? Nevíme. Nastoupil tam vůbec? Nehodil tam jenom peněženku? Pomáhal mu někdo? Nevíme nic,“ zhodnotil celkem přesně velitel.

Porada pokračovala do pozdních nočních hodin. K nalezení uprchlíka se nijak nepřiblížili, až si vzal slovo Sutil, nováček, který se nešťastného zásahu ani neúčastnil a na poradu přišel pozdě, jako náhradník za zesnulého Hewa. „Veliteli, přemýšlel jsem nad tim a něco mě asi napadlo. Nemusíte bejt profík, aby vám došlo, že nechat se naskenovat v autobusu je průser. Ten chlap neví, jak to všechno funguje, ne? Mně se tohle stát na útěku, tak z toho autobusu okamžitě vypadnu. Jen by to píplo, věděl bych, že jsem v hajzlu. A to podle mě přesně udělal on – okamžitě vypad – nebo spíš na další zastávce.“

„Děkuji za skvělou dedukci,“ přerušil ho velitel, „ale touhle teorií jsme se už zabejvali. To znamená, že by buď vystoupil tady a nebo tady, nejdál tady,“ ukazoval na mapě. „Máme k tomu poměrně konkrétní časový údaje, ale ty kamery nám prostě nic neukazujou. Musel jet dál. A ten blbej autobus objíždí celý město. Prostě neztratil hlavu a zůstal sedět. Vystoupil někde, kde se mu to hodilo.“

„Ale veliteli,“ nedal se Sutil, „tohle všechno jsme řikali, jenže já tam kdysi bydlel,“ ukázal na mapu, „a víte tam jezdí vlak, dlouhej náklaďák, a zrovna tady musí vždycky zpomalit, je tam taková zatáčka a tam ten vlak, no, prostě tam vždycky supěl jakou dobu, to byste si taky pamatoval, bydlet tam. No a jak vidíte na tý mapě, tak ke kolejím se dá dojít tudy, mezi barákama a tam žádný kamery nejsou. Leda soukromý. Já si prostě myslim, že odjel vlakem.“

„To dává smysl,“ připustil velitel. „Okamžitě zjistit ten vlak! V kolik byl v zatáčce, kam jede, co veze, kdo ho řídí, prostě všechno. Sutile, jestli je to pravda, máte před sebou pěknou kariéru!“ A jestli ne, tak jsem v hajzlu.

7.5.2016  (upr. 9.5.2016)
Únik, část 5.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Velkoměsto je vlastně jako džungle, napadlo Fizzyho, když se několik bloků od svého již bývalého bytu pokoušel popadnout dech. Bylo mu jasné, že musí zmizet. A to rychle a důkladně. Nestači se jen skrýt v davu jako v lese mezi stromy. Telefon skončil na několik částí v několika koších. Pak ho napadlo obrátit si sáčko naruby – pestrobarevná podšívka s kostkovým vzorem působila sice dost okatě, ale v jihoamerické megapoli se takováto výstřednost snadno ztratí.

"Ještě pár hlubokých nádechů a můžu vyrazit dál." Pomyslel si, a udělal první kroky do neznáma, do nového života na útěku. Nedošel daleko. Zastavila jej pronikavá bolest v koleni, která se dostavovala vždy při změně počasí nebo při silném nervovém vypětí. Úraz z dětství, na který by si, nebýt následků, ani nevzpomněl. Zaklekl a začal si bolavé koleno masírovat, to zpravidla pomohlo. Pomohlo to i teď. Navíc si Fizzy všiml, že pod lavičkou leží plstěný klobouk se širokou krempou. Nasadil si ho na hlavu a nejistým krokem se vydal do pryč, kamkoliv, hlavně co nejdál od bytu a od pronásledovatelů.

 

Možností kam se schovat bylo snad milion, možná víc. Čím víc možností, tím hůř si člověk nakonec vybere. Fizzy nastoupil do autobusu s jedinou myšlenkou – co nejdál odsud. Dveře se zavřely, terminál pípl na znamení, že naskenoval Effervescentovu kartu s předplacenou jízdenkou a že je tudíž všechno v pořádku. Fizzymu se z vlastní hlouposti zatmělo před očima. Musel se přidržet madla aby neupadl, hlubokým dýcháním zkoušel uklidnit rozbouřený žaludek a do kolene se vrátila ostrá bolest. Na následující zastávku doslova vypadl, dveře se zavřely a autobus i s Fizzyho peněženkou pokračoval v okružní jízdě městem. Začalo pršet. Pronikavé zahoukání vlaku vrátilo Effervescenta do reality. "To můžu stihnout," pomyslel si, "vlak musí do zatáčky zpomalit a při jeho délce by mi skutečně mohl... Dost přemýšlení!" Rozeběhl se a bez větších problémů se vyhoupl na předposlední vagon nákladního vlaku směřujícího do srdce pralesa a pak ještě dál až k pobřeží Atlantiku. Pod plachtou bylo vcelku útulno, hlavně proto, že se zde úkrývalo několik zbrusunových automobilů. Fizzy si jedno vybral, sklopil sedadlo spolujezdce a usnul snad ještě hlubším spánkem než ve svém relaxačním ušáku.

30.12.2014
Únik, část 4.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Sneez se pečlivě vysmrkal. Nejdříve vyprázdnil levou a vzápětí pravou nosní dírku. Dal si opravdu záležet. Jakoby ani nevnímal společnost rozesazenou kolem velkého stolu v kanceláři. Když si důkladně otřel nos, upřel svůj pohled na sputum lapené v kapesníku. Hodnou chvíli zkoumal své dílo s nepředstíraným zájmem. Poté kapesník složil, ještě jednou jej přejel pohledem, a uložil do kapsy. Schůzka mohla začít.

"Jak se zdá," začal Sneez bez úvodu i pozdravu, "konečně došlo k dlouho očekávanému úniku. Není s podivem, že na této akci neměl podíl žádný z našich agentů. K úniku došlo samovolně, náhodou, shodou různých okolností. Přesně tak, jak jsem očekával. Z neúspěchu vašich mužů nebudu tedy vyvozovat žádné důsledky. V tuto chvíli," hlasitě popotáhl nosem, "je nutné celou jednotku ze společnosti stáhnout a plně se věnovat nalezení Fizzyho Effervescenta. Ano, to je muž kterému se povedl tento husarský kousek. Bezvýznamný krmič."

Nenechal prostor pro otázky a pokračoval dál: "Zásahová jednotka společnosti pročesává město - jsou si úniku vědomi. Effervescentův byt lehl popelem. Bylo v něm nalezené zuhelnatělé tělo. My ovšem víme, že je Effervescent na útěku. Nemusím zdůrazňovat, že jej musíme získat dřív než společnost. Najděte ho. Chyby se neodpouští."

Znovu se dlouze vysmrkal. S pohledem upřeným do kapesníku ještě řekl: "Nemá moc na výběr kam jít. Možná by k nám časem dospěl sám. Ovšem nesmíme znouvu spoléhat na náhodu. Najdětě ho dřív, než zásahová jednotka a hlavně dřív, než někde venku vyroste hnízdo. To by nám opravdu nebylo ku prospěchu. Veškeré informace máte ve svých komunikátorech."

Opět pečlivě složil kapesník a opustil kancelář. Schůzka skončila.

2.8.2014
Z historie československého bigbeatu. vol. 1

V první kapitole našeho seriálu se budeme věnovat snad největší legendě tuzemské pop music - skupině Olympic. Může se zdát, že o této, dnes již kultovní, formaci bylo napsáno snad vše. Avšak i v době pokročilých komunikačních tecnhologií, hudebních magazínů a internetu existují stále bílá místa. Seznamte se tedy s téměř zapomenutým zájezdem skupiny Olympic do New Yorku (USA) v roce 1974.

Po nevalném úspěchu alba Olympic 4 u tuzemských posluchačů se kapela raději odebrala na "šňůru" zahraničních koncertů. Jednalo se o vyčerpávající podnik se zastávkami ve většině evropských metropolí. Bohužel, evropané nebyli připraveni na průlomový zvuk nové desky a koncerty nevycházely tak, jak si Petr Janda přál. Od naprostého krachu zachránil kapelu až zájezd do Japonska. Po skončení koncertu na ostrově Kjúšú se v šatně objevil nadšený fanoušek ze Spojených států, který s muzikanty uzavřel smlouvu na koncert v New Yorku o měsíc později. Jiří Korn k tomu říká: "Mysleli jsme si že je to nějakej pošuk a dělá si z nás prdel. Mával nějakou smlouvou, tak jsme to s klukama podepsali, ať má jako autogram, nebo co. Ani ve snu nás nenapadlo, že za chvíli budem srkat saké v první třídě a poletíme rovnou do Států. Byl to asi nějakej hlavoun."

Do New Yorku Olympic přiletěl pět dní před koncertem. Bylo tedy dost času prohlédnout si město. Po návštěvě všech důležitých památek a podniků však Petr Janda učinil životní chybu. Stal se New Yorkem doslova posedlý. Mirek Berka k tomu řekl: "Zamiloval si to město." Během jedné z jízd skrz "Velké Jablko" šílenstvím poháněný Janda zastavil u plakátu s vyobrazeným ještěrem, který vylézá z kanálu. Plakát byl doplněn o nápis (uvádíme překlad) Krokodýl ničí město. 

"Musíme město zachránit," prohlásil Janda a promtně zmizel ve stoce. Ze tmy se ještě ozvalo: "Následujte mě, je to na nás." A protože kapelník se musí poslouchat, skočili do kanálu všichni. Trvalo rovných 6 dní, než pracovníci údržby náhodně narazili na naprosto zdecimované hudebníky. Na slovo se zmohl jen Jiří Korn, který neustále opakoval "Ještě že mě takhle neviděl Peroutka, ještě že mě neviděl Peroutka." Pro kapelu byl tento incident zničující. Nejen že krokodýla nedopadli, ani jej nespatřili. Byli ovšem tak vyčerpání jako by s ním vedli dlouhý a nelítostný boj. Krokodýl samozřejmě neexistoval - jednalo se o plakát ohlašující premiéru nového broadwaského muzikálu.

Skupina byla s ohromnou ostudou vypovězena z USA, V Československu se na všechno zapomnělo - pod podmínkou, že Olympic již nikdy nevycestuje za hranice.

Ale přesně podle hesla - co tě nezabije, to tě posílí, vyšel z této šlamastiky nakonec Olympic silnější než kdy dřív. Veleúspěšná trojice koncepčních desek Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř vychází právě z bolestných zážitků v temných podzemních slojích rušného velkoměsta.

Jeden z údržbářů o setkání s podzemními trosečníky uvedl pouze: "They were totaly out!"

Petr Janda si díky svým vůdčím schopnostem v kanálech vysloužil přezdívku Stoupa. Nikdo mu do dnes neřekne jinak než Stoupa Janda.

 

 

V následujícím díle se dozvíte pravdu o tajemném zmizení Jiřího Schelingera.

26.2.2014
Šíp a cíl

Každý šíp letí k cíli

Ten Boží vždy k srdci míří

Někdy nedoletí

Někdy mu cestu změní

suky na jeho těle

pokřivenost

nebo příliš mnoho oleje

 

Když šíp mine srdce

nerozechvěje jej pravda

Když šíp vnoří se v játra

zůstane bolest marná

21.10.2013  (upr. 30.12.2014)
Únik, část 3.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Effervescent spal tvrdě. Z hlubokého meditačního spánku ho nevzbudil pronikavý zvuk houkaček z ulice, ani hrubé bušení na dveře o chvilku později. Když se však dveře pod úderem beranidla rozlétly na třísky, Effervescent vylétl z relaxačního ušáku a zmateně se rozhlížel, co se to v jeho bytě děje. Zásahová jednotka společnosti ukázkově pročesávala byt. Než si stačil pořádně uvědomit skutečný stav věcí, poroučel se zpět do sedu.

"Nezlob se Fizzy," řekl velitel Effervescentovi, když se probral, "je to jen vžitý reflex, jak jsi vyskočil z toho křesla, blesklo mi hlavou - ÚTOK, a tak jsem tě natřel pažbou. Nebylo to nic proti tobě. Prostě jenom reflex." 

Fizzy byl mimo. Ničemu nerozumněl a třeštila mu hlava. Celá domácnost byla vzhůru nohama. Znovu upadal do mdlob. "Kde je ta mačeta," slyšel jakoby zdálky. "Ta mačeta, rozumíš?"

Po asi třetí sklenici aktivátoru začal Fizzy trochu spolupracovat. Mačeta byla na zdi, když šel spát. Kde je teď, to neví. Byla tam. Možná někam zapadla během šťáry... Velitel rychle ztrácel trpělivost. Aby si Fizzy vzpomněl, znovu mu natřel pažbou, což mnoho nepomohlo. Mačeta zmizela. Fizzy to nechápal, zato velitel a zbytek komanda měl jasno.

Po dobrém to nešlo a tak hoši přistoupili k léty ověřeným metodám fyzického nátlaku. Effervescent se jevil jako velice zarputilý jedinec. Nátlak se stupňoval do nesnesitelné míry. Po sérii bolestivých úderů Fizzy skončil na hromadě trosek toho, co býval jeho pracovní stůl. První věc, kterou nahmatal, použil proti nejbližšímu útočníkovi. Neuvědomoval si, že v ruce drží hledanou mačetu, ale instinktivně se ohnal. Ostří prošlo nohavicí a nepatrně škráblo útočníka do stehna. Na mačetě ulpělo malé množství krve. Nečekaný protiútok však vyvolal u členů komanda obrovské zděšení.

"Bože to je ta mačeta! Seknul s ní Hewa! Nepřibližujte se k němu," křičeli jednotliví členové týmu a pomalu ustupovali od Fizzyho a lehce zraněného Hewa. Fizzy sice nechápal, co jeho protivníky tak vyděsilo, ale využil chvilkového zmatku a vyskočil z okna. Mačetu zastrčil do nohavice a ztratil se v davu.

Do pronásledování se zapojil celý tým - kromě velitele a Hewa. Hew seděl v rozbitém bytě a obvazoval si poraněnou nohu. Velitel nalil pořádnou dávku aktivátoru a nabídl Hewovi, "Byla to smůla, co?" řekl svému podřízenému, "Znáš pravidla. Víš, jak to v tehle situacích chodí. Věř mi, že z toho nemam radost. Ale slibuju ti, že toho šmejda dostanu!" Hew chtěl něco podotknout, ale než se nadechl, plíce mu spálil horký vzduch z plamenometu a jeho tělo se proměnilo v uhel.

Velitel stručně informoval operátora o vývoji událostí, požádal o posily a vydal se po Effervescentově stopě.

7.10.2013  (upr. 12.10.2013)
Dřevorubci

Vzali jsme sekyry, pár metrů provazu, pilu a vyrazili do lesa na soušky. Na první jsme ani nepotřebovali sekyrku. Stačilo se jen mírně opřít a strom už ležel na zemi. Stejně tak druhá i třetí. Se čtvrtou jsme se už trochu zapotili, ale nakonec podlehla taky. Stačilo pořádné zatáhnout za provaz a kácela se jako každá druhá. Postupovali jsme dál do lesa a tu a tam ještě nejakou soušku povalili, ale pořád to nebyla ta pořádná práce se sekyrou a dvoumužnou pilou.

Soušky už nás prostě omrzely. Svázali jsme tedy vytěžené kmeny a odtáhli je k chalupě na kraji lesa. A teď je čas na pořádnou chlapáckou práci! První smrk měl asi dvacetpět centimetrů v průměru. To už bylo něco. Zběžnou kontrolou jsme se ujistili, že ten jeden smrk v záplavě stromů vlastně ani tak moc nechybí. Pařez jsme zahrnuli hrabankou a pro všechny případy jsme odřízli špičku poraženého stromu a naranžovali ji jako semenáček. Iluze byla zkrátka dokonalá. Podobným způsobem jsme složili ješťe tři kusy - o poznání větší. Jeden po drůhém jsme je dotahali k chalupě. Připadali jsme si jako skuteční pionýři, zálesáci, kanadští dřevorubci. To je to slovo: DŘEVORUBCI. V chalupě jsme si dali horkou bramboračku s pořádným dřevorubeckým krajícem chleba a užívali si příjemnou bolest v unavených pažích. Z rozjímání nás vyrušil až Vojtův táta. Chvíli strašně řval, že jsme idioti a že je to průser, pak zapnul cirkulárku a začal řezat kmeny na špalky, které kvapně nosil do kůlny. 

"Tyvole, tak takhle rychle jsem ještě fotra makat neviděl," pronesl Vojta a šli jsme se raději věnovat jinému dobroružství.

29.5.2013  (upr. 30.12.2014)
Únik, část 2.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Rozhovor na personálním probíhal podle staré známé šablony. Personalista dštil oheň a síru, uváděl jednotlivé paragrafy a pomalu tlačil zaměstnance k podpisu dohody o okamžitém ukončení pracovního poměru bez nároku na odstupné.

Pod tíhou argumentů podepsal. Samozřejmě věděl, že jeho vina je minimální, ale takhle bylo vše jednodušší a hlavně bezpečnější. Zaměstnanci, kteří se jakýmkoli způsobem postavili proti vedení, rozhodně neprofitovali.

"Mohu si alespoň ponechat svou mačetu? Během těch let jsem si na ni tak nějak zvyknul. Pro společnost snad jedna mačeta nebude žádná ztráta."

A skutečně - nebyla. Dostal propouštěcí papíry a mačetu na památku a bylo to. Doma si pověsil zbraň na zeď, pohodlně se usadil do relaxačního ušáku a za zvuků meditační hudby usnul.

 

Opravářský tým v pěstírně pomalu odstraňoval škody. Nejprve buňce číslo 8 opravili hadici, aby byla připravena na zítřejší krmení, poté odvezli krmící vozítko do specializovaného servisu v nedaleké hale a nakonec vydezinfikovali celý prostor nehody. V servisu trvalo ještě asi hodinu, než přišlo vozítko na řadu. Když se servisní technik poprvé na stroj podíval, zarazilo jej, že je nádrž ze 3/4 plná. Podle toho, kolik buněk bylo nakrmeno, by měla být nádrž plná tak maximálně ze 1/4. O této nesrovnalosti neprodleně informoval operátora.

"Okamžitě hermeticky uzavřete místnost - buňka pronikla do nádrže a krmí se. Musíte to okamžitě uzavřít a nastavit sebedestrukci, nádrž buňku nedokáže udržet! Mohlo by dojít k úniku!" zařval operátor. Technik stačil doběhnout k tlakovým dveřím ve chvíli, kdy buňka roztrhla cisternu a začala se valit ven. Její cestu ukončila až sprška napalmu.

Nedlouho po incidentu se sešel krizový štáb. Slovo si vzal předseda: "Zdá se, že jsme úniku zabránili. Nutno dodat, že s obrovskou dávkou štěstí. Nyní je potřeba důkladně prověřit všechny osoby, které přišly s buňkou i krmítkem do styku. Včetně jejich vybavení."

"Pane, Effervescent - krmič, který byl přítomen nehodě, již byl propuštěn. Prošel však důkladnými výstupními prohlídkami, takže si myslím, že se o něj dále starat nemusíme. Podle všeho je naprosto čistý," řekl velitel vnitřní bezpečnosti.

"Dobrá, zkontrolujte alespoň jeho vybavení, abychom měli naprostou jistotu."

"Pane, obávám se, že to nebude úplně možné. Odnesl si s sebou totiž mačetu. Ale prošla dekontaminační komorou a ta jak víme..." šéf bezpečnosti již větu nestačil dokončit, k smrti bledý předseda jej přerušil slovy:

"Vy idiote! Uvědomujete si, že touhle dobou už může někde ve městě růst hnízdo?! Okamžitě zajistěte Effervescenta a tu jeho zpropadenou mačetu a modlete se, aby už nebylo pozdě!"

5.5.2013
2 plaváčci

1.

 

Právě začíná měsíc

kdy hračky tonou v řece

pomyslelo si děvčátko

 

Smuteční vrby hladily hladinu

srpen čechral jejich vlasy

a vodou se nesly hlasy

 

hravé a veselé

dětské i dospělé

a jeden hrdelní

 

„HOLČIČKO“

 

ozval se vedle ní

 

a stromy trnuly

když děvčátku

vodou ztěžkla sukýnka

 

„HOLČIČKO!“

 

řval

až vrbám brvy rval

 

jak se jich držel

medvídek z plyše

s dírou na břiše

Neutonul

 

 

 


1. plaváček jinýma očima

 

Kusy vnitřností

vířily po hladině

v pravidelných spirálkách

vytvářely prazvláštní

trojúhelník

snad z rozmaru větru

snad aby lépe odolaly

němým hubám ryb

 

Zející ránu

opouštely další části

hrudník se zvolna hroutil

v mrtvolně temných očích

jako (o) život běžely břehy

 

mokro, smrad, rybina

a v tlamě místo mince

od štiky šupina

vstupenka do hádu

bez dětí, bez něhy

 

 

 


2.

 

Právě mi začal rok

kdy hračky trčí mezi světy

pomyslel jsem si kráčeje nábřežím

 

Bylo z Tebe vidět

jen omrzlé

medově zlaté bříško

a nos černý

jako uhlík sněhulákův

 

Propadl jsi se nadosah

od programu kina

ne však nadosah od břehu

Co že to tenkrát hráli?

Ale co, vzala to voda

 

A Tebe taky

led byl tenký

nikdo nevolal

já tě tam nechal

a v teple domova přemýšlel

aha

Občan Havel

 

5.5.2013  (upr. 22.7.2013)
Praktické řešení obtížné situace

Mnozí to z vás to možná znají. Vypravíte se automobilem do města, ze stresu, které město na řidiče chystá, vám nezbyde, než jít na slenku oblíbeného nápoje. Netrvá dlouho a vaše motoricé schopnosti rapidně klesají, nálada naopak stoupá, stres je ten tam. Jenže! Co udělat s osobním vozem, o který se tolik bojíte? Nechat před hospodou? No. Proč ne? Ale co když ho už zítra neuvidíte... Zavolat si taxislužbu, která odveze vás i váš vůz domů? Poněkud neekonomické. Spát v autě? Nepohodlné. Zkrátka, nejlepší je nasednout a jet pěkně v klidu domů.

Teď si asi říkáte, k čemu nás ten zpropadený Mlyje nabádá! Ono mu snad už defnitivně přeskočilo! Ale Mlyje se jen směje pod vousy a ví své! On totiž ví, jak na to!

Každé auto má povinnou výbavu - lékárničku, hever, žárovky, pojistky, tažné lano, trojúhelník, rezervu a kdo ví, co ještě... K této výbavě by si měl zodpovědný řidič přibalit také spací pytel.

Opilý řidič si navlékne spací pytel a usedne za volant. V žádném případě NESMÍ rozsvítit světla! Zajede vozem na krajnici a velice pomalu jede domů. Musí jet tak pomalu, aby se okolo jedoucím řidičům zdálo, že auto stojí. Pokud se o tento váš "stojící" vůz budou zajímat policisté, stačí dělat rozespalého člověka, kterého právě příslušníci probudili. Agilní policista může namítnout, že máte nastartovaný motor. Na to je samozřejmě snadná odpověď: "Je mi zima, a tak si topím."

Jak sami vidíte, tento postup je naprosto neprůstřelný a Mlyje měl zase jednou pravdu.

 

(pozn. redace: Mlyje si tuto radu nevycucal z prstu, jedná se o pouhé shrnutí dávno známých faktů.)

13.4.2013  (upr. 16.11.2013)
Dobytek

Nastoupil jsem do přeplněného vlaku a vyrazil do Prahy. Jako skoro každý den... Všechna místa byla plně obsazena s výjimkou jedné "čtyřky". Měl jsem radost, že si mám kam sednout a zamířil tam. První pohled mi prozradil, proč na tomto místě nikdo neseděl. Dvě sedačky byly kompletně poházené smrdutými vajgly. Druhé dvě se však zdály netknuté. Usedl jsem tedy a užíval si přepychu soukromí. Přidanou hodnotou byl zábavný magazín, který se válel poblíž. S chutí jsem se začetl a častým smíchem vzbuzoval pozornost spolucestujících. Cestovalo se mi báječně. Vajgly sice smrděly, ale co... Je jaro.

V Radotíně se začal vlak částečně vyprazdňovat. Mnoho cestujících vystupovalo. Ve chvíli, kdy mě míjel postarší pár, jsem zvedl zrak od čtení. Zachytil jsem znecucený pohled muže, který skrz zuby cedil ke své družce: "Podívej, jak to tady ten dobytek zasvinil."

Jak říkají propagační letáky ve vlacích: Železnice je svého druhu poezie.

 

http://www.cd.cz/old/TCD2005/5_18rail.htm

 

(pozn. redakce na okraj: Mlyje má delší vlasy, plnovous a nesmyslnou zálibu v ošoupaných džínách.)

12.3.2013  (upr. 30.12.2014)
Únik, část 1.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Pečlivě si nasadil ochranný oblek, utáhl všechny zajišťovací přezky, znovu překontroloval tlak v lahvi, připnul komunikační jednotku a konečně si nasadil přilbu. Dosedla s uklidnujícím zasyčením. To do ní začala tlaková láhev pouštět atmosféru. Slovním příkazem aktivoval komunikační jednotku, která okamžitě začala promítat údaje na horní část hledí. Vzápětí se ozval operátor: "Výborně, všechno sedí, tlak ve skafandru je standardní. Dneska máš na starosti buňky 6, 7, 8 a 9! Dej se do toho. Pusť jim tam zelenou."

Prošel hermetickými dveřmi na parkoviště krmících vozítek, kde nasedl do krmítka se zeleným pruhem na cisterně. K pěstírně to bylo jen kousek, vozítko vesele cvrčelo a mířilo přímo k buňce 6. Na okraji buňky byl umístěn speciální trychtýř, který přesně pasoval na ústí krmící pistole. Jen co přiložil pistoli k trychtýřku, začala buňka mohutně sát. Komunikační jednotka promítala údaje o množství nasáté tekutiny. Zelená čísla se pomalu měnila na oranžová - to byla informace, že se buňka začíná sytit. Až číslice zrudnou bude čas buňku od potravy odpojit...

Během krmení přemýšlel, že vlastně ani neví, co je ta zelená směs, kterou do buněk pumpuje. Že vlastně ani neví, co ty buňky jsou. Nikdy je neviděl. Jen ten mechanický trychtýř vycházející z neprůhledné konstrukce buňky. Osmička sála nezvykle hladově - čísla ubíhala mnohem rychleji než u předchozích krmení. Najednou čísla zrudla a buňka dál mocně polykala. Ozval se podrážděný hlas operátora: "Tak už to odpoj, nevidíš, jak to v ní mizí?! To bude průser! Odpoj to!!" Jenže to nešlo, zasekla se... Buňka pokračovala v krmení, čísla, teď již krvavě rudá, letěla jako o závod, komunikační jednotka vřískala varovný tón a operátor řval jako o život. Vzpomněl si na výcvik. Z pouzdra vytáhl ostrou mačetu a jediným seknutím přeťal hadici. Tu hned přelomil a zajistil speciální páskou. Stejně tak uzavřel i hadici, která vedla z krmítka. Celý postup nahlásil operátorovi a vydal se do dekontaminační komory - teď už je to práce pro opravářský tým. A jeho určitě čeká posezení na personálním oddělení a oboustraně výhodná dohoda o ukončení poměru bez nároku na odstupné.

14.2.2013
Ladička

ladi269ka_800

3.2.2013
40 krtků
40 krtků v krabici postrádá úsměv na líci
40 krtků v kondici přechází zespod silnici
40 krtků v pravici drží dláto či palici
40 krtků palicí zahraje sólo na bicí
40 krtků v pramici pluje v ústrety márnici
40 krtků v pranici rozbilo tchoři sanici
40 krtků s prasnicí plánuje velkou žranici
40 krtků samici zle zmalovalo zadnici
40 krtků k zajíci winchestrovkou zalící
40 krtků v pozici vyhání z nory slepici
40 krtků v Kostnici pálí své knížky modlící
40 krtků v Bystřici pouští po řece udici
40 krtků v ulici neudrželo stolici
40 krtků v opici dalo své hlasy levici
40 krtků v Lomnici dosud nečetlo Ohnici
40 krtků v konvici dostalo náhle mrtvici
40 krtků v Lipici prohání 4 poníci
40 krtků zbojnici obralo o starou sudlici
40 krtků v lavici nevypočetlo rovnici
40 krtků v lednici dostalo žlutou zimnici
40 krtků v trestnici ignorovalo střelnici
40 krtků radnici zamklo na pevnou petlici
40 krtků krupici hltalo lžíci po lžíci
40 krtků v pivnici získalo z chlastu křivici
40 krtků právníci nechali trčet v káznici
2.2.2013  (upr. 12.2.2013)
Město

Od samotného rána jsem vyráběl model města z krabic, papírů a různých ruliček a nádob, které mi přišly pod ruku. K poledni již město pokrývalo značnou část obýváku a mírně zasahovalo i do ložnice. K večeru bylo město hotové. Začal jsem jej pomalu osidlovat všemožným hmyzem, který jsem nasbíral za nábytkem. Mohutné stonožky sloužily jako vlaky, mouchy jako vrtulníky a zlatohlávci představovali buginy... Pozoroval jsem ten mumraj se zalíbením.

Asi v půl desáté večer jsem vzal tenisovou raketu a několik míčků a celé město rozmrdal na sračky. Raketovej útok holt neni žádná prdel.

30.1.2013  (upr. 31.1.2013)
O potůčku a prasatech

Ze stráně vesele uháněl svěží potůček, na březích mu rostly vrby, v jejich kořenech nacházeli příbytek raci, žáby, nutrie a kdejaká jiná havěť. Potůček protékal i loukou pod strání a mířil přímo k lesu, za jehož hradbou z větvoví se nadlouho ztrácel.

Jak potůček oblažoval svou přítomností stráň a louku, stejně prospíval i hlubokému lesu. Díky mnohým meandrům byl les spravedlivě zásoben životodárnou vodou. Stromy natahovaly své kořeny blízko ke korytu, aby získaly co nejvíce živin pro svůj růst a tak jako stromy, stahovala se k potůčku i rozličná zvířata. Tu pro napití, tu aby si ochladila kopýtka či tlapky nebo jen tak lelkovala kolem vody, neb jak každý ví, volné odpoledne u vody je nadevše. Vyjímkou nebyla ani rodina divokých prasat. Prasata u potůčku ráda trávila dlouhé chvíle. Nejstarší bachyně dokonce vyrobila pro svá selátka i malé bahniště. Kopýtkem rozryla nízký břeh potůčku a ztrženou hlínu rozšlapala ve vodě na bláto. Selata se v bahništi s rozkoší vyrochnila a takto chráněna chladivou vrstvou bahna mohla odolávat dotěrnému slunci. Bachyně se vyválela také a celá skupina si mohla jít po svém. Když se prasata druhý den vrátila, v bahništi již byla připravena další lázeň. Stačilo se jen řádně vyválet!

S přibývajícím časem se bahniště mimoděk rozšiřovalo. Měla to na svědomí selata, která svou hrou srážela do bahniště další části břehu. Větší bahniště také přitahovalo i větší prasata z tlupy. Netrvalo dlouho a v bahništi rejdila celá prasečí tlupa! Ostatní lesní zvěř raději navštěvovala potůček o něco výš po proudu. Ne však prasata. K tomuto místu se počaly stahovat další tlupy z lesa. Prasata rozrývala měkkou půdu a vytvářela tak mnohé bahenní lázně a menší detašovaná bahniště, která se pomalu ale jistě spojavala v jedno obrovské prasečí rejdiště.

Poslední odletěli ptáci - už ani oni nedokázali pozorovat hrůzy, které se v rejdišti děly. Prasata tak důkladně rozlila půdu, kterou voda vzápětí změnila v bláto, že mnoho vzrostlých stromů padlo a definitivně přehradilo potok, který začal les nenápadně rozpouštět. I prasata byla nucena se stahovat dál od bahna. Mnoho jich v něm uvízlo, jiná padla za oběť podmáčeným stromům. Jenže rochnit se v blátě je prasečí přirozenost. A tak začala prasata pokračovat na mělkých okrajích nebo dokonce i na úplně nových místech. Potok se rozvodňoval a opanovával stále větší a větší území lesa. Zvěř hledala útočiště ve vyšších polohách a na skalních ostrozích, ale bezpečno nebylo nikde. I zdánlivě pevná půda v sobě skrývala smrtící past. To že po ní před chvílí přeběhl jezevec, ještě neznamenalo, že přejde laň.

Prasata se rychle adaptovala na nově vzniklou situaci. Znala, nebo nějakým zvláštním smyslem dokázala najít cestu bažinou, kde hodovala na zbídačených kusech vysoké. Jindy si dokonce prasata vyhlédla jelena a nahnala jej přímo do bahna, kde ho pomocí páráků a klektáků roztrhala. Lesní zvěř žila v permanentním strachu a ukrutné bídě. Od všudypřítomných mršin získala voda nasládlou pachuť a brzy se stala nepoživatelnou. Prasata však ve svém díle zkázy neustávala. Potůček, který jen o pár kilometrů výše poháněl různé mlýnky klukům z vesnice, bez přestání přiváděl vodu do lesa a tím jej definitivně uzavíral. Nebylo úniku pro nikoho. Teď už se zbylá zvířata zdržovala jen na malých ostrůvcích uprostřed nekonečného močálu. Dokonce i prasata za své počínání zaplatila nejvyšší daň. Nebyla již žádná spolehlivá cesta. Jakýkoli krok mohl být poslední.

Ještě dlouho se z lesa ozýval zoufalý nářek zvěře a zběsilý řev šílených prasat, avšak i ten jednou utichl a zůstalo jen temné bublání smrtonosného močálu.

Nakonec si potůček našel z lesa cestu, vrátil se do svého koryta a spěchal za říčkou, se kterou se velmi dlouho nesetkal. Určitě si mají hodně co povídat.

 

O potůčku a prasatech - Blázni.cz

5.11.2012
Matky (příběh z 21. století)

Už o tom slyšel od přátel, ale tak nějak se zdráhal tomu uvěřit. Postupem času o tom slýchal stále častěji. Jednalo se o útržky náhodných rozhovorů - třeba v tramvaji nebo v čekárně u lékaře. Pomalu se smiřoval s faktem, že se to asi skutečně děje. Nakonec... proč ne? Svět se mění, přizpůsobuje se potřebám společnosti. Tak to vždycky bylo a bude.

Tyto změny se dějí pomalu. Jde o takový plíživý proces, který není na první pohled znát."Třeba jako když rostou vlasy," řekl si. "No jo, ale když mi přerostou vlasy... tak. Tak jdu k holiči a je to! Jenže svět k holiči jít nemůže," zakroutil hlavou. Zaplatil za oběd a vyrazil domů. Šel víceméně po paměti a přemýšlel o novém stavu věcí.

Zastavil se až u vstupu do starého parku v centru města. Vzpomněl si na maminku. Chodívali tam spolu celé jeho dětství, schovával se v dutinách stromů a tu a tam vybafl na páva, který se majestátně poflakoval kolem. "Tenkrát byl svět ještě v pořádku," pomyslel si a z nostalgie vstoupil do parku svého dětství. Jenže: Svět se změnil.

Pávy dávno odvál čas, Maminku vlastně taky. To ovšem neplatilo o skupině asi třiceti matek, které okupovaly park. "Takže je to pravda," uvědomil si. Tyto matky si byly podobné jako vejce vejci. Všechny byly oděny do elastických souprav, na hlavách měly čelenky, na nohou sportovní boty.

Přejel mu mráz po zádech.

Všechny ženy měly povislá ňadra a neforemná břicha. Přiléhavý oděv to jen umocňoval.

Podlamovala se mu kolena.

Vžechny ženy byly rudé v obličeji.

Ztrácel pevnou půdu pod nohama.

Všechny ženy s sebou měly děti. Žádné nebylo starší dvou měsíců.

Rozbolela ho hlava a vyschlo mu v ústech.

Všechny ženy používaly svá robátka jako sportovní náčiní. Jedna jako činku, druhá jako závaží na záda při dělání kliků, dvě si dokonce dětmi i házely.

"Takže je to pravda," řekl si ještě jednou. Rychle opustil místo, kde organizované skupiny žen používaly děti k tomu, aby vypadaly jako ve dvaceti. Ještě velmi daleko bylo slyšet zvuk, který mohl připomínat veselý zpěv pávů. Jenže pávy odvál čas. To jen děti plakaly nad počínáním vlastních matek.

Svět se mění.




⇡nahoru⇡